
Příběh
Václava Daňka obletěl svět - Nový Zéland | Taupo | listopad
2006
Je to tak
trochu neuvěřitelný příběh, který se začal psát v předvečer startu 81.
Šestidenní v novozélandském Taupu. Vaškovi Daňkovi z Motoklubu Jiřetín
ukradli motorku přímo z garáže a to v zemi, kde se to opravdu moc často
nestává. Stalo se to večer před technickou přejímkou a v tu chvíli to
vypadalo, že Václav na Šestidenní nepojede.
Všechny
investované peníze, splátky na motorku, příprava, mělo přijít vniveč.
V tiskové zprávě se o tom dozvěděl celý soutěžácký světa a stalo se
něco nečekaného. Zvítězila prostá lidská solidarita. Lidem kolem endura,
kteří přijeli do Taupa, nebyla životní smůla jednoho českého motorkáře
najednou vůbec lhostejná. Místní tím asi také trochu chtěli napravit
pokaženou reputaci své země, ale připojili se i další, Američané dokonce
uspořádali sbírku a vybrali sto dolarů. Co na tom, že Václav nepřijel
na Šestidenní zvítězit a jen si splnit svůj klukovský sen, kterému před
tím musel hodně obětovat. V pondělí ráno mu přivezli půjčenou motorku
zástupci Husabergu, tedy stroj, se kterým měl původně startovat. Vývěsky,
že proběhne předání stroje, viseli všude, od tiskového centra po depo.
V pondělí se mluvilo jen o tom. Na předání motocyklu se přišlo podívat
spoustu novinářů z celého světa, třeba i Japonců nebo už zmíněných Američanů.
Daňkovo jméno zná v Taupu dnes každý, reportáž se objevila i v místní
televizi
„Dostal jsem se do hodně nepříjemné situace. Že by mě právě tady mohli
ukrást motocykl, to mě vůbec nenapadlo,“ řekl Václav o posledních hodinách
před soutěží. „Zdejší organizátoři, stejně jako manažer Jiřetína Láďa
Michálek i Milan Juřica z přepravní firmy, mi moc pomohli. Nebylo sice
vůbec jednoduché tak narychlo upravit motocykl, aby prošel technickou
přejímkou, ale podařilo se. V pondělí v podvečer jsme to nakonec úspěšně
zdolali a v úterý ráno mohu nastoupit na start“, řekl Václav, který
při svém vyprávění působil velice skromně, je vidět, že závodění v jeho
věku je hlavně velký koníček. Patří k těm jezdcům, kteří se doma po
lesích prohánějí na svém enduro stroji a nemyslí na velké sportovní
výsledky: „Přišlo dnes za mnou spoustu lidí, novinářů, kteří chtěli
vědět, co se vlastně stalo. A slyšet můj příběh, proč tu vůbec jsem,
že chci jednou dojet Šestidenní. Nemám na to, abych bojoval o prvenství,
ale rád bych alespoň tuto mimořádnou soutěž dojel do cíle. Začal jsem
závodit v pozdním věku, v pětačtyřiceti, dnes mi bude osmačtyřicet a
myslím si, že už další Śestidenní nepojedu. Je nyní pro mě ohromně zavazující,
když vidím, jak mi tady začal fandit celý svět, Američani, Italové,
Švédi, všichni se snaží pomoci. Spolu s Janem Veselým, který také málem
přišel o svůj motocykl, jsme vše nakonec zvládli a startujeme, to je
vynikající. Jsem rád, že je nakonec předáno a že si mohu zítra začít
naplňovat svůj životní sen.“
Když Václav odjížděl na technickou přejímku, uvědomil si, že nemá povinnou
přilbu a s nastartovanou motorkou doběhl ke komisařům. Všichni okolo
mu v té chvíli začali tleskat.
Tak to je příběh kluka z Liberce, jehož smůla nenechala v Taupu nikoho
lhostejným. Vlastně je to o mnoho prostší. Václav nikdy v mládí nezávodil
a ani o jeho členství v pátém dvoučlenném družstvu Motolubu Jiřetín
nikdo dodnes neměl opravdový zájem. Začínal sice jako kluk od pionýra
až po Jawu 500 OHC. Pak se léta motocyklům vůbec nevěnoval. „Až si jeden
můj kamarád koupil motorku a přemluvil mě, že zkusíme lítat po lese.
Bylo mi čtyřicet. Jezdili jsme a jezdili, až jsem potkal jiné kluky,
co závodí, a ty mě přemluvili, abych zkusil i soutěže, že je to mnohem
zajímavější. A zábavnější. To je pravda. Vždycky jsem jen o Šestidenní
a o legendárním desetinásobném mistru Evropu Mašitovi četl, chtěl jsem
zkusit co to obnáší. Ještě včera jsem si myslel, že se tenhle velký
sen rozplynul. Je neuvěřitelné, že se našlo tolik lidí, kteří chtěli
pomoci a opravdu pomohli….“
Autor:
Ivo Helikar